moravia dental center

Zubní implantáty

Milé dámy a pánové, když nás zradily ty proklaté geny, když už selhalo téměř vše včetně zázračných zubních past, zázračných zubních kartáčků, ústních vod, žvýkaček..., zbývá pro náš krásný úsměv jediná možnost. Tou jsou zázračné nastřelovací zuby...

V takovém duchu (snad vyjma těch nastřelovacích zubů) by mohl začínat reklamní materiál k propagaci zubních implantátů. Tedy předmětu, který po zavedení do horní či dolní čelisti dokáže nahradit jak korunku, tak i kořen chybějícího zubu. Zubní implantáty nejsou samozřejmě zázračné a nedají se použít v duchu „nemožné na počkání, zázraky do tří dnů...“, ale jsou velmi důležitou, efektivní a krásnou alternativou při ošetření chybějících zubů.

První zmínky o náhradě zubů pomocí implantátů se objevily již ve starém Egyptě. Implantáty ze zlata, slonoviny nebo kaučuku se zaváděly v 19. století. Opravdový rozkvět však zažívá implantologie zhruba od druhé poloviny 20. století. Její kolébkou se stala Evropa ( Švédsko), nemalou měrou k vývoji a zavádění implantátů do praxe přispěly také Spojené státy americké.

Zubních implantátů je celá řada. Nejvíce používanými jsou tzv. implantáty VÁLCOVÉ (šroubové) a ČEPELKOVÉ. K jejich výrobě se používá čistý bioinertní TITAN, vyhovující jak svými mechanickými, fyzikálními, tak i biologickými vlastnostmi. Podstatou uchycení, zakotvení implantátů (válcových a některých čepelkových) v kosti čelistí je tzv. OSEOINTEGRACE. Jde o přímý kontakt povrchu implantátu s kostí zajišťující maximální pevnost a stabilitu implantovaného materiálu bez mezivrstvy vazivové tkáně. U převážné části čepelkových implantátů pak dochází k ukotvení tzv. fibrointegrací. Mezi implantátem a kostí se vytvoří ještě vrstva vaziva. Takové spojení je kvalitativně horší.

PROČ implantát? Většina laické veřejnosti ví, že ztracený zub (kazem, parodontitidou, úrazem) se dá nahradit tzv. můstkem. Při tom se musí obrousit s mezerou sousedící zuby (mnohdy i zdravé, bez výplní). Obroušení zubu s sebou nese rizika a možné komplikace v budoucnosti, nehledě na to, že můstek (jako ostatně žádná věc) nemůže sloužit věčně. IMPLANTÁT je velmi vděčnou volbou při NÁHRADĚ JEDNOHO ZUBU, bez nutnosti brousit sousední zuby. Jsou také situace, kdy při ztrátě více jak jednoho zubu, případně ztráty zubů na konci zubního oblouku (tzv. ZKRÁCENÝ ZUBNÍ OBLOUK nebo VELKÁ MEZERA), není možné k rehabilitaci pacienta použít pevně zakotvenou zubní náhradu (můstek) a pacient se musí smířit se snímatelnou protézou („na noc do skleničky“). Zvlášť dámy tento fakt mohou nést velmi nelibě. Při použití implantátů můžeme takový defekt nahradit několika implantáty za sebou, nebo implantáty spojenými mezi sebou můstkem, anebo implantátem spojeným s vlastním zubem pacienta pomocí můstku.

Řez čelisti se zavedeným implantátem (použito se souhlasem Institut Strauman)

A nakonec přichází stav naprosté bezzubosti (BEZZUBÁ ČELIST). Celková snímatelná protéza, zvláště v dolní čelisti může svou špatnou fixací, přilnavostí k protéznímu loži danou anatomickými podmínkami, působit pacientovi nemalé potíže jak při žvýkání, tak i při společenském styku. I v těchto případech můžeme uvažovat o pevné zubní náhradě při použití několika implantátů (kolem 6) nebo využít alespoň dvou implantátů k uchycení tzv. hybridní protézy (jde o celkovou protézu, která díky uchycení na implantátech vykazuje nesrovnatelně komfortnější používání).

Asi nejčastěji používaným implantačním systémem jsou titanové šrouby. Ty, po zavedení do kosti čelistí, slouží jako pilíře pro keramickou korunku, můstek nebo celkovou protézu.

Řešení zubního defektu implantátem vyžaduje spolupraci celého dentálního týmu. Ten se obvykle skládá z lékaře, který implantát zavádí (chirurgická fáze), dále z lékaře, který zhotovuje na implantát protézu a zubního technika, který vlastní protézu vyrobí v laboratoři (protetická fáze), a nakonec z dentální hygienistky, která hned od počátku vede pacienta správnými hygienickými návyky k tomu, aby implantát sloužil co možná nejdéle.

Úplně na začátku se v ordinaci zhotoví studijní modely čelistí, sloužící k analýze anatomických poměrů. Dále se provede rentgenové vyšetření, které ozřejmí anatomické struktury uvnitř čelistí a zhodnotí kvalitu kosti. Velkým pomocníkem při orientaci chirurga hlavně v horní čelisti je počítačová tomografie (CT). Pomocí CT vyšetření můžeme dokonce vyrobit celý model kosti, čelisti, nebo části lebky pacienta a předem si tak proměřit proporce čelistí nebo si naplánovat a vyzkoušet chirurgický zákrok krok za krokem.

Samotné zavedení implantátů je pro pacienta zákrok srovnatelný se zákroky běžné stomatochirurgie. Provádí se obvykle v místním znecitlivění (v lokální anestézii). Podle technické náročnosti, množství zaváděných implantátů a případně zákroků upravující vlastní kost pacienta, se délka zákroku pohybuje řádově v desítkách minut.

K zavedení implantátu do kosti je třeba nejprve odklopit dáseň kryjící kost. Poté se několika vrtáky vyhloubí do kosti tunel takové šíře a délky jakou má daný implantát. Po zavedení implantátu do kosti se část implantátu vyčnívající ven z kosti překryje zcela nebo jen z části okolní sliznicí (dásní). Poté nastává různě dlouhé období vhojování implantátu do kosti. Některé typy implantátů se mohou zatížit ihned.Většinou si však pacient musí počkat na plné zatížení implantátu definitivní protézou týdny až měsíce.

Pravděpodobnost přijetí implantátu se dnes pohybuje nad 90%. Ideálním případem je samozřejmě pacient, který je celkově zdráv, neužívá pravidelně žádné léky, je nekuřák a dokáže si o implantát velmi dobře pečovat správnou každodenní hygienou.